Hirošima jako trvalá výstraha celému lidstvu

Druhá světová válka sice v Evropě skončila v květnu 1945, ale v Pacifiku stále ještě pokračovaly válečné operace. Japonsko dosud nekapitulovalo. Rozhodující střet měl teprve přijít. Počátkem srpna bylo Japonsko z vojenského hlediska prakticky na kolenou. Jeho definitivní porážka se stala neodvratnou. Právě v té době se stala událost, která navždy změnila historii válek, dějiny světa, a především historii města Hirošima. Dne 6. srpna 1945 krátce po osmé hodině ranní byla svržena atomová bomba na toto město. Nejničivější zbraň té doby. Katastrofální následky projevující se ještě mnoho let po osudném srpnu 1945 potvrdily ty nejhorší obavy zejména těch, kteří varovali před nepředvídatelnými důsledky použití této zbraně.

Člověk člověku vlkem. Člověk člověku vrahem. Člověk člověku masovým vrahem. Spirála smrti se v době obou světových válek roztočila do nevídaných obrátek. A když se zdálo, že se celý svět konečně nadechne k novému lepšímu životu na základě spolupráce vítězných velmocí, vzešlých z bojů druhé světové války, přišla Hirošima. A vzápětí po ní Nagasaki. Páni světa ukázali, jak bude vypadat poválečný svět. Všechny síly ku prospěchu pohádkových zisků zejména amerických zbrojařů. Ať to stojí, co to stojí. Poženou svět v příštích desetiletích až na práh atomové války. Zisky jsou zisky a o peníze přeci jde vždy až v první řadě.

Vyvolený národ si přisvojil právo budovat rekordní zbrojní arzenál a z neposlušných zemí, rozhodnutých jít vlastním nezávislým vývojem, učinit živé terče. Nové cíle k bombardování. Hirošima varuje i po desítkách let. Stála totiž na počátku nové hrozby. Předtím neznámé. Ve své ničivé síle dosud nevídané. A co člověk? Člověk - to zní hrdě, jak pravil již velmi dávno ruský klasik, ovšem když se začne brát za svá práva, aby se opravdu mohl cítit hrdě, je lépe jeho hlas buď přeslechnout nebo rovnou umlčet. Pro americké zbrojaře, a vůbec pro všechny, kdo podporují politiku stálé konfrontace a militarizace, jsou zmařené lidské životy vždy jen vedlejšími nezbytnými škodami na vlastní bezohledné cestě za větší mocí, osobní kariérou v politice či byznysu, větším bohatstvím. To ovšem různým pseudohumanistům celého světa nijak nebrání v tom, aby dál vytrvale školili mnohé země i celé národy z lidských práv a vysoce vznešených křesťanských hodnot.

Ostatně ti největší zločinci a pokrytci si často brali na pomoc jakousi smyšlenou ideu Boží vůle a s modlitbou na rtech a s požehnáním zbraní kráčeli páchat vždy ještě větší a děsivější zločiny. Hirošima – Nagasaki – Korea – Vietnam – Kuba ….. Irák – Libye – Sýrie – Írán – Gaza….. Nekonečný řetěz těch nejtěžších genocidních zločinů páchaných zas a znova pod vlajkou údajně nejušlechtilejších hodnot, které ovšem v praxi vyvrací vše lidské, co ještě v člověku zbylo.

Hirošima 6. srpna 1945

Dne 25. července 1945 prezident Truman schválil rozkaz nařizující použít proti Japonsku atomovou bombu již začátkem srpna, a to s ohledem na příznivé počasí. Do svého deníku během konference v Postupimi v červenci 1945 si zapsal: „Objevili jsme nejstrašlivější bombu v dějinách světa. Může jít o ohnivou zkázu prorokovanou v éře údolí Eufratu po Noemovi a jeho slavné arše.“

Americká vláda do vývoje ničivé zbraně investovala 2 miliardy dolarů. Na jejím vývoji pracovalo okolo 120 tisíc lidí, mezi nimi mnozí vynikající fyzici z řady zemí světa. Z vojenského hlediska bylo Japonsko počátkem srpna 1945 již prakticky poraženo. Jeho kapitulace se očekávala velmi brzy. Svržení atomové bomby na Japonsko tedy z vojenského hlediska nebylo nutné (slova o tom, že se tímto zachránily životy mnoha tisíc až desítek tisíc amerických vojáků jsou zcela mimo tehdejší realitu) a její použití tak mělo rozhodně politické a mocenské důvody. Její použití tedy mělo především zásadním způsobem demonstrovat, že nastupuje nadvláda USA nejen v pacifické oblasti, ale na celém světě. Ostatně sám Truman halasně vyhlašoval, že konečné rozhodnutí prý leželo pouze na něm – „Konečné rozhodnutí, kde a kdy atomovou bombu použít leželo na mě, došel jsem k závěru, že použitá být musí.“

V létě roku 1989 publikoval deník New York Times článek amerického historika, autora knihy Atomová diplomacie: Hirošima a Postupim, Harry Ellerowitze, kde jednoznačně uvádí, že americké vojenské a politické vedení, které rozhodovalo o bombardování Hirošimy a Nagasaki, znalo záměr Tokia kapitulovat ještě před napadením obou měst a vědělo tak, že použití nové zbraně skutečně není nutné. Harry Ellerowitz nalezl tato fakta v archívech USA. Nalezená fakta z archivů svědčila jednoznačně a nezvratně o připravenosti Japonska ke kapitulaci.

Před startem letadla, které bombardovalo Hirošimu pronesl křesťanský duchovní modlitbu na ochranu posádky bombardéru. „Všemohoucí otče, který slyšíš modlitby těch, kteří tě milují, prosíme tě, stůj při těch, kteří se odváží do výšin tvého nebe a nesou boj k našim nepřátelům. S důvěrou v tebe půjdeme dál naší cestou.“

Dne 6. srpna 1945 ve 2.45 hodin odstartovaly z ostrova Tinian tři stroje B-29 směrem k Japonsku. První letadlo Enola Gay, neslo uranovou bombu „Little Boy.“ Za šest a půl hodiny od startu se letoun ocitl poblíž svého cíle. V 8.15 hodin se obří letoun nacházející se ve výšce 9 kilometrů začal připravovat na shození bomby. Bomba padala bezmála 8 kilometrů. V poslední chvíli se do ní opřel vítr a odnášel ji k nemocnic Shima. Bylo 8.30 hodin, když bomba vybuchla 66 metrů nad touto nemocnicí.

Při výbuchu se vyvinula teplota 50 milionů stupňů Celsia. Žár po výbuchu lidi za zlomek vteřiny spálil na hromádky černého uhlí, zatímco jejich vnitřní orgány se odpařily. Desetitisíce lidí zemřely ještě téhož dne. Dalších asi 140 tisíc lidí zemřelo do konce roku. A na 200 tisíc lidí nepřežilo více než pět let od výbuchu. Zranění a popálení lidé procházeli obrovským utrpením, prožívali doslova, jak to mnozí popisovali peklo na zemi.

Prezidenta Trumana, jak sám přiznal, nepřipravily myšlenky na mrtvé v Hirošimě a Nagasaki o klidný spánek. Tak pravil muž, který se rád prezentoval jako vzorný otec rodiny a hluboce věřící křesťan. Muž, jenž si veřejně stěžoval, že není dost skutečných křesťanů a ve světě panuje jen málo křesťanského slitování.

Hirošima básníka Františka Hrubína

V roce 1948 vyšla básnická sbírka Františka Hrubína nazvaná Hirošima. Jedno ze zásadních děl tohoto významného autora. Národního umělce. Klasika české literatury. Dobová kritika sice sbírku nepřijala příznivě, v módě byla tehdy jiná díla a jiné básnické směry, ale čas ukázal její skutečnou hodnotu navíc násobenou mimořádně nadčasovým nábojem. Hrubín vskutku mistrně vyjádřil pocity člověka žijícího ve středně Evropě vůči strašlivým účinkům ničivé zbraně, svržené z nebe na hlavy bezbranných a nic netušících civilistů na druhém konci zeměkoule.

Citát z úvahy J.R. Oppenheimera

Atomické výbušniny

úžasně zvýší

ničivou energii,

která připadá

na každý vydaný dolar

nebo na každou pracovní hodinu.

Zcela zvrátí trapný rozdíl

mezi námahou vynaloženou na zničení,

a rozsahem zničení

Už před hodinou začal šestý srpen

devatenáct set pětačtyřicet.

· v tu chvíli zde, zde na předměstí Prahy,

je jedna hodina a patnáct minut

z půlnoci, přesně (letní čas) –

a tam je krásné ráno, osm hodin

a patnáct minut…

tam v tu chvíli

právě to padá na Hirošimu –

· tam v tu chvíli

právě to padá na Hirošimu

a od té chvíle těmi, kteří

zbyli tu po ní – tedy také mnou –

ať vědí nebo nevědí

ať chtějí nebo nechtějí,

stále to ještě padá, stále ještě –

Stále to námi padá – a ten pád,

trvalý pád, i holou skutečnost,

úkonů, myslí, srdcí našich

do jiné skutečnosti vychyluje,

lidi a věci nutí, aby našli

navzájem k sobě poměr obludný

a přitom také pravdivý a pevný,

· a ten pád otřásat bude ještě naším tlením.

(úryvky ze sbírky Františka Hrubína Hirošima)

K této knize je třeba se vracet

Německé vydání knihy, kterou její autor Karl Bruckner nazval Sadako chce žít, je datováno rokem 1962. V tehdejším Československu vyšla o dva roky později. Dílo velmi poutavě a živým jazykem líčí život v Hirošimě těsně před osudovým 6. srpnem 1945 a několik dalších let poté. Hlavní postava příběhu, dívka Sadako Sasaki, zde vyrůstá v nadějnou sportovkyni, přežije výbuch bomby, ale později umírá na následky ozáření. Především díky příběhu Sadako se kniha stala kultovním dílem, které svou permanentní aktuálností promlouvá velmi srozumitelně i k dnešnímu člověku a dostává se čtenáři přímo pod kůži.

V milióntině vteřiny vzplanulo nové slunce svítivě bílým žárem. Bylo stokrát jasnější než slunce na obloze. A tato ohnivá koule sálala milióny stupňů vedra na město Hirošima. V této vteřině shořelo 86 100 lidí. V této vteřině utrpělo 72 000 lidí těžká zranění. V této vteřině se 6 820 domů rozpadlo v prach a vzduchoprázdný prostor je jako prachové zrníčko vsál do výše několika kilometrů. V této vteřině se kromě toho zřítilo 3 750 budov a jejich trosky začaly hořet. V této jedné vteřině bombardovaly smrtící neutronové paprsky a paprsky gama místo výbuchu v okruhu půldruhého kilometru. V této vteřině učinil tvor stvořený k obraz božímu první pokus zničit pomocí vědy sám sebe. Pokus se zdařil.

Bylo půl deváté dopoledne. V osm hodin usedl doktor Owens na židli vedle lůžka pacientky Sasaki. Od té doby seděl předkloněn a pozoroval nemocnou. Díval se střídavě na dívčinu tvář a její ruce. Nevnímala ho. Podle všeho netušila, že vedle ní sedí a napjatě pozoruje nepřirozeně pomalé pohyby jejích prstů. Nikdy dříve nepociťoval tak bolestně, jak bezmocný je lékař proti vůli smrti. S touto zákeřnou smrtí zápasil týdny o život této čtrnáctileté. Co může ještě dělat? Další injekci? Do toho úplně vyčerpaného těla? To smrt nezažene, nýbrž ji jen vyprovokuje. A jiný prostředek není. Vynalézavost lidí tohoto dvacátého století vytvořila atomovou bombu, ale nevytvořila lék na rány, které tato bomba způsobila.

Po těchto větách se zdá být úplně zbytečné, cokoliv ještě dále dodávat. Přesto však - pár stručných poznámek. Poučilo se lidstvo z minulých válek? Poučilo se z minulých katastrof? I špatný mír, je lepší, než jakákoliv válka. Mrtví z válek varují či spíše měli by varovat živé. Podpora zbrojení, znamená nejen podporu každé další jedné války, ale žel i dalších válek. Usilovat dnes o mír kdekoliv na světě, se jeví jako nezbytná povinnost všech čestných lidí napříč kontinenty, bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu, bez ohledu na náboženské vyznání. Zvláště pak ve světě, kde přes všechny proklamace, i nadále zůstávají stále nové, ještě vyšší, ba přímo rekordní zisky zbrojařů nadále mnohem větším právem, než-li je právo na život v míru a ve vší důstojnosti, odpovídající vědeckým poznatkům a sociálním normám a vymoženostem 21. století.

Bc. Miroslav Pořízek